Minulé životy

Téma, které vyvolalo spoustu otázek a zájmu.

Ráda bych uvedla, že rozhodně nevím všechno, ale o to, co vím, co jsem zkušenostmi získala, se s vámi ráda podělím.

Když se duše rozhodne vstoupit na Zem, získat zkušenosti z těla (je to vždy její svobodná volba a vůle), dává si konkrétní záměr, na kterém chce v tomto životě pracovat. Vybere si pro to to nejvhodnější tělo, jeho konkrétní podobu, proporce, barvu pleti, vlasů, očí. Vybere si zemi, která svou kulturou přispěje k pochopení a vyřešení jejího tématu, město a nakonec i rodiče a rodinu.

Zkrátka nastaví si pro sebe ty nejvhodnější podmínky, aby prošla zkouškou, kterou si pro daný život předsevzala.

 

V rámci rodiny a lidí, se kterými se během života potká se domluví na vzájemné podpoře a pomoci v rámci učení se, získávání zkušeností. A zde dochází k prvním často velkým a bolestným nepochopením. V oblasti traumatických událostí především. Z pohledu Vesmíru neexistuje dobré nebo špatné. Vše jsou pouze zkušenosti. A jsou pohledem Vesmíru neutrální, neboť jsou potřebné k učení.

Jedna duše se potřebuje naučit odpuštění a ta druhá pracovat s pocitem viny. Než se inkarnují na svět, proběhne mezi nimi dohoda – zprostředkujeme si navzájem zkušenosti, které nás oba naučí, co potřebujeme. Jakmile se narodíme, závoj zapomnění zastře naše vědomí a my tyto dohody, cíle a úkoly zapomeneme. Dochází k tomu postupně, tím jak naše děti „domestifikujeme“. Když se dítě narodí, jeho vědomí je stále napojené nahoru a pamatuje si – proto mají miminka tak hluboký výraz v očích a když do nich hledíme, máme pocit, že se dotýkáme samotného Vesmíru. Postupně, vlivem rodiny, společnosti, institucí se tato schopnost zavírá a dítě ji ztrácí. Někdo dříve, někdo později. A nepovažujte to prosím za špatné, neboť vše ve Vesmíru má svůj řád a zapomenutí je kolikrát lékem, aby člověk mohl sebrat sílu a začít s čistým štítem. Nikdo nenese „vinu“.

Ve správný čas, kdy jsou obě duše připravené splnit vzájemnou dohodu se potkávají a dochází k naplnění jejich dohody. Dejme tomu, že muž znásilní ženu. Žena, která se potřebovala naučit odpuštění, potřebovala si začít vážit sebe sama a svého ženství stojí na životní křižovatce – buď zkouškou projde, pochopí a dojde k odpuštění a začne na sobě pracovat – vezme to dno na kterém se ocitla jako výzvu pro vlastní růst, nebo se také může utrápit a prožít zbytek života v utrpení, výčitkách a nenávisti jako „oběť“. To je svobodná volba, kterou všichni máme.

Z druhé strany muž, „viník“. Vezme na sebe břemeno „násilníka“ a navždy žije s pocity viny ze svých skutků. I na něm je, zda se rozhodne odpustit sobě, překročit svůj stín, poprosit o odpuštění oběť a postavit se do své síly v novém pojetí, které je respektující a láskyplné, nikoli násilné.

Takto můžeme pokračovat i s vrahy a oběťmi. Nebo s jakoukoli jinou modelovou situací. Princip je stále stejný.

Neberte to prosím, že bych schvalovala násilné činy a chtěla z viníků sejmout jejich vinu. Tak to není. Mým cílem je vysvětlit, že ideální postoj je neutralita. Neposuzuji. Vím, že každý z aktérů má svou roli. Ale přirozeně se neubráním soucítění. Lidsky mě mnoho činů může mrzet, bolet, ale není mým právem cokoli soudit.

 

Podobnými zkouškami všichni procházíme, abychom rostli. A velmi často je to na principu „oko za oko“ – v jednom životě jsem já vrahem, násilníkem, či tím „špatným“ a v druhém si stoupám do role opačné – oběti. Díky těmto zkušenostem máme v sobě hluboko zakódované, že už nezabiju, neublížím, neukradnu, nebudu manipulovat atd. Díky tomu, že jsem někdy prožili obě polohy extrémů, se v nás pevně usadí pocit, že už to nikdy nechci udělat a neudělám. Stane se to mým pevným morálním zákonem, zvnitřněným do morku kostí.

 

Určitě si sami vybavíte zkušenost, kdy jste věděli, že něco fakt neuděláte, i když to šlo, byli podmínky, nic by se jakoby nestalo, ale vy jste uvnitř pevně věděli, že tohle dělat nebudu (a nemyslím žádné násilnosti, ale třeba jen manipulaci, nenápadné zcizení apod).

život

Tento úvod mi přišel důležitý, protože na něm si dokážete představit, že nás minulé životy ovlivňují hodně. Ovlivňují naše současné vztahy, náš život a do jisté míry i naše zkušenosti. Já jsem dřív měla z minulých životů strach. Měla jsem v sobě pevně zakódované, že není dobré do toho vrtat, pokud se to samo neukáže. Ale ono se to ukazovalo a já měla stále strach, proto jsem se snažila této oblasti nevěnovat pozornost. To, co mi nadobro pomohlo pochopit a změnit názor byla kniha Červený lev. Doporučuji přečíst, pokud vás téma láká.

To největší riziko, které spatřuji v této oblasti je nepochopení hlavního principu – že z pohledu Vesmíru neexistuje viník a jde pouze o zkušenosti. Lidé totiž často uvíznou v pocitech minulých životů, které během regresních terapií prožijí. To, co se pak děje, je otvírání a neustálé živení bolesti, výčitek, viny či jakýkoli jiných negativních emocí, které měli zůstat v minulosti. Opakované otvírání ran, které měli zůstat zavřené, živení nenávisti a dalších negací, které pak člověka sžírají.

Z mého pohledu je velmi důležité, aby měl zájemce o regresní terapii jistou vyzrálost – aby se dokázal povznést nad bolesti a křivdy současného života a dokázal je odpustit, protože to je spolehlivým ukazatelem, že to dokáže i ve své minulosti. Nezapomínejte prosím, že minulost byla krutější než současný svět a když vstupujeme do regresní terapie, jako první se vybavují zážitky smrti. A ty bohužel nebývají příjemné. Nejde o smrt samotnou, neboť okamžik umírání je stejným nádherným přerodem jako narození, ale o to, co těsně před smrtí předcházelo…

Pokud regresní terapii podstupují „hledači“ pro zábavu, protože mě to zajímá, chci vědět jak to bylo, čím výjimečným jsem byla, protože chci, protože mi někdo řekl že jsem byla… a z podobných důvodů, děje se uvíznutí v pocitech minulosti. Pak se zlobím na lidi, kteří v tomto životě vůbec netuší o co jde (i kdybych jim to vyprávěla, nebude to mít vůbec žádný smysl), vyprávím to všem kamarádkám – znovu otvírám staré rány a znovu je živím novou energií – proč? To je pozice ega. Duchovního ega, které se těmito prožitky cítí výjimečné a dožaduje se své pozornosti.

Pokud dojde k hlubokému uvíznutí a nezpracování traumat, kdy na to člověk prostě není zralý, může dojít v extrémních případech až k zešílení.

K regresní terapii přistupujte prosím jako k nástroji, který mi může pomoci odhalit příčiny, které se mi nepodařilo zpracovat běžnými cestami. Vždycky mám v současném životě možnosti, jak zpracovat minulost. A pokud to nejde, cesty jak se k minulosti dostat se otevřou sami.

Pokud tedy stojíte o výlet do minulých životů pro zábavu, zajímavost či z jakékoli jiné pozice ega, doporučuji to nedělat.

Pokud víte, že jste prošli většinou možností a udělali různé kroky do hloubky svého nitra a téma se nedaří rozlousknout, tehdy bych do regresní terapie šla a využila ji jako ideální nástroj.

 

Na závěr bych ráda zodpověděla pár vašich dotazů – ano, minulé životy ovlivňují ty naše současné. Ovlivňují naše vztahy ve smyslu toho, že v nich můžeme uzřít vodítko k současným situacím, setkáváme se s podobným okruhem lidí (i když v měnících se rodinných či vztahových vazbách). Neznat své minulé životy je jako zapomenout kus sebe sama. Z druhé strany je nutné ale k tomu přistupovat s pokorou, protože sám/a Nejvyšší ví, proč zapomínáme… Nesnažte se urvat z ega na sílu, ale otvírejte sebe sama s láskou, něžností a důvěrou, že vše potřebné se ke mně dostane v pravý čas. Nechtějte přeskočit fázi lezení a chtít rovnou chodit. Respektujte Řád, kterému všichni podléháme.

Znát své minulé životy není nezbytným aspektem duchovního růstu. V pravý čas, kdy je vše připravené, si vás cesta do vaší minulosti najde a tehdy poslouží jako nástroj dalšího růstu.

Samozřejmě je na naše minulé životy napojena i rodinná karma, karma národů či jednotlivců. A zde mi dovolte malou odbočku – před několika lety, byla karma všem lidem sňatá. Zůstává u lidí, kteří se rozhodli ji nadále mít a podléhat jí. Znamená to, že pokud se rozhodnete osvobodit z vlivů minulosti (karmy), můžete to udělat definitivně a už se k tomu nevracet. Je to jen o tom, čemu my sami věříme.

 

Ve vašich dotazech padla otázka, zda měsíc našeho úmrtí v jednom životě, je měsícem zrození v tom následujícím. To nevím, nesetkala jsem se s tím.

Stejně si nemyslím, že bychom se narodili jen 700 krát, jak v dotazech také padlo, ale mnohem víckrát.

Podobná otázka – zda styl naší smrti odpovídá zrození v následujícím životě. Nemyslím si, že je úměra postavená takto. Domnívám se, že se rodíme podle našeho vnitřního nastavení a našich dispozic, které ale jsou ovlivněny tím, co jsme již prožili. Neznamená to, že když těžce umírám, těžce se rodím. Ale pokud mám třeba ze života strach, můžu se bát přijít na tento svět a porod je proto komplikovaný či náročný. Proto maminky také respektujte, že porod není jen o vás, ale i o vašem dítěti. Je to půl na půl.

Jsou naše strachy a fobie (pavouci a koleje) důsledkem minulých životů? Ano a ne. Je třeba rozlišovat, protože mnoho „strachů“ jsme si nabalili v tomto životě a dají se snadno rozpustit, překonat – pavouka mohu prvně pozorovat, vnímat, pak se jej zkusit dotknout či vzít do ruky atd. Pak jsou strachy, které si umíme zdůvodnit hlavou, umíme je překonat a přesto jsou hluboko uvnitř nás. Tehdy, pokud vás daný strach omezuje v životě, jej můžete zpracovat regresí.

 

Další dotazy byly spíše osobního charakteru, ale ponechala jsem tento – jak zpracovat svou tragickou smrt z minulého života, která mě blokuje i v tomto? – doporučuji s terapeutem, který tě tím provede. Není nutné pokaždé zabředávat do regrese, stačí člověk, který umí situaci nazřít a pomůže ti ji přepsat třeba v rámci poradenství duše.

Mají všichni minulé životy? Ano i ne. Někdo může přijít na Zemi nově, z jiných soustav a galaxií a nemít toho na Zemi odžito moc. Valná většina ale má minulé životy ze Země.

Poslední otázku jsem vybrala zda si pamatuji své minulé životy mimo Zemi. Nenazvala bych to minulými životy, ale setrváváním – bytím na své domovské planetě. Ano, vzpomínky tam mám. Ale je jich málo a jsou hodně hluboko. Stojí za minulými životy a inkarnacemi na Zemi a je proto trochu složitější se k nim dostat. Nedělám to záměrně, přišly vždy samy, v pravý čas.

Tímto bych tenhle článek uzavřela. Nechte, ať za vámi přijdou informace v pravý čas. Nepodléhejte trendům a líbivosti, přitažlivosti, ale respektujte tempo svého vlastního vývoje a duše. Když je žák připraven, učitel či informace se vždy najde <3

Budeme Vás informovat, až bude produkt na skladě. Zanechte nám prosím Vaši platnou e-mailovou adresu.